Další nezmar rockové scény, kterému s přibývajícími křížky na krku neubývá tvůrčího elánu, má jméno Mark Knopfler. Excelentní kytarista a ústřední tvář již osmnáct let k ledu uložené legendy DIRE STRAITS oslavil minulý rok šedesáté třetí narozeniny a své příznivce velmi štědře pohostil novinkovým dvojalbem.

Jeho název„Privateering“ v sobě slučuje svobodu s větší než malou touhou po dobrodružství. Knopflerova sedmá sólová řadovka však po hudební stránce spíše holduje snadno předvídatelné podstatě umělcova tvůrčího rádiusu, než nějakým překvapivým (natož pak krkolomným) skladatelským saltům.

I přesto nemůžu říci, že by v sobě aktuální dvacítka písní oba kýžené atributy neměla. Mark se zkrátka svobodně drží krás svého kopyta a jeho ladné rysy zkrášluje dosti vkusným angažováním celé řady doprovodných nástrojů. Housle, klarinet, saxofon, trumpeta, pedal steel kytara, mandolína, harfa, dudy, citera, různé druhy píšťal, garmoška a mnohé další dělají sympatickou společnost jeho nekonečné řadě šestistrunek. Že to ještě nezní dostatečně dobrodružně? Tak pojďme poslouchat.

Skotský virtuóz za pomoci početné skupiny různých hostů mistrovsky propojuje ty nejsilnější ingredience rocku, blues, country a (keltského) folku. Se svým mohutným arsenálem kytar, obklopených oním brilantně sladěným a rozmanitě hučícím orchestrionem ostatních instrumentů, působivě zhudebňuje touhu po neznámých dálkách.

Dokonale střídá nálady a tempa jednotlivých písní, stejně tak polohy a intenzitu jeho tolik charakteristického vokálu, který vás na ploše téměř devadesáti minut mnohokrát učí snít. Masivní stopáž celé kolekce je dramaturgicky promyšlená do posledního akordu, tak aby netrpěla syndromem utahanosti nebo přeplácanosti. Nedochází ani k (domnělému) jednolitému vyznění, a to i přes velkou podobnost stavebních struktur jednotlivých položek na obou deskách.

Mark především prodává svoje obrovské muzikantské fluidum. Je příjemným společníkem, kterému věříte každou notu. Jeho muzika vás protáhne od skotské vysočiny přes nekonečný Atlantik až na široké americké dálnice, kde uhánějí benzín žravé pick-upy s „okloboukovanými“ řidiči, končící svoje poutě v útulných barech prošpikovaných živou hudbou, kterou se nám náš hrdina snaží přiblížit. V

 několika případech („Redbud Tree“ „Corned Beef City“, „Go, Love“, „Dream Of The Drowned Submariner“) kytarou decentně vyvolává ducha svých DIRE STRAITS, přičemž závěr prvního disku v podobě „Seattle“ jakoby se chtěl rozmluvit jazykem „On Every Street“.

Není to však pouze mistrova kytara, která tu je ozdobou. Je zde i velký počet skladeb, kde je jeho šestistrunka stažená na minimum („Got To Have Something“, „I Used to Could“) a nechává výrazněji promlouvat i další nástroje, což, ku prospěchu věci, přináší rozmanitější vyznění. Toto je zvláště výrazně podtrhováno několika bluesovými „šouráky“, jako „Don´t Forget Your Hat“ nebo „Hot Or What“, vyzývajícími příkladně táhlé tóny harmoniky a říznost kláves piána. Oba fláky jakoby skutečně vypadly z nějakého potemnělého neworleánského lokálu.

Nemůžu nezmínit titulní skladbu, kde keltské ozvěny náramně doplňují, resp. lemují „táborákové“ vyprávění Knopflerovy kytary a vy lehce zjistíte, že si vlastně (ne)chtěně prozpěvujete společně s Markem.

Novinka sice nepřináší nijak složitou hudbu, ale určitě se vyplatí na její poslech důkladně soustředit, už kvůli té spoustě malých, poctivě vypiplaných a krásných detailů. Přestože „Privateering“ v Knopflerově obsáhlé diskografii nijak extra nevyčnívá, můžeme ho díky jeho přirozenosti, pestrosti a hlavně vyrovnanosti určitě přiřadit k těm povedenějším deskám.

Mark Knopfler tak směle stojí vedle rockových mohykánů Boba Dylana, Neila Younga a Leonarda Cohena, matadorů, kteří minulý rok shodně vydali značně nadprůměrná alba. A to je velmi příjemné zjištění.